Le Secret de la Franc-Maçonnerie | Mons. Amand-Joseph Fava

Au Lecteur 

L y a de par le monde une Société qui s'appelle la Franc-Maconnerie. On a pu discuter sur son origine  et la fin ‘qu'elle se propose; mais il n'est pas o possible de nier son existence, puisque cette Société se montre a tous les yeux, parle, agit et s'affirme elleméme chez les divers peuples de la terre.

Elle est dite Société Secréte, parce que ses membres se réunissent aussi secrétement que possible, dans des locaux appe1és Loges, dont I'entrée est interdite aux Profanes, c'est-a-dire a ceux qi ne sont pas Francs-Magons. Leurs résolutions doivent demeurer ignorées du public; la loi du silence est imposée a chaque membre sous la foi du plus terrible serment et sous les peines les plus graves, méme la mort, selon la gravité du cas: malheur au Franc-Magon oublieux de ses engagements sacriléges! Rien ne saurait, s'il est condamné par elle,

le soustraire aux coups de la secte.

Toutefois, la Franc-Magonnerie, quoique Société Secréte, n'est pas inconnue. 

Un homme peut dissimuler ses pensées, vivre seul et cacher le secret de sa vie intime sans cependant demeurer ignoré de ses semblables, s'il vit au milieu d’eux. 

Clest pourquoi la Magonnerie a beau vouloir dérober & nos yeux ses assemblées, ses réunions, son action et son but: on sait son existence; les esprits attentifs la suivent dans les voies oll elle marche, si ténébreuses soient-elles, et ses actes révélent la fin qu'elle se propose comme les fruits font connaitre

l'arbre. 

On doit donc 'étonner d'entendre dire que l'origine de la Franc-Magonnerie se perd dans la nuit des temps. 

Evidemment, Evidemment, quand cette société a existé, on I'a vue, et histoire, attentive a enregistrer les faits de cette nature, a pris soin d’en parler. Un homme seul, vivant parmi scs semblables, ne saurait passer

inaperqu : comment donc une association tout enticre pourrait-clle ¢chapper aux regards ct a la curiosité du monde?

Guillerand Augustin - The prayer of the presence of God

  

PART I True Prayer

1

Movement Towards

Him Who Is

St. JOHN DAMASCENE’s definition of prayer is well known. “Prayer,” he says, “is asking God for what 1s fitting.” We must probe this thought thoroughly, draw from the words their substance, separate its parts and, having done so, restore them to the deep life of this substance which sustains them and gives them life.

This definition of prayer falls, then, into two parts which are, as it were, its matter and form.

Prayer is an asking, but an asking of God, and consequently bears the impress of him to whom it

is addressed. 

We can ask God only for what he wants us to ask of him, and he can will only what is conformable to his will. Now since God is one of the ‘terms’ of prayer—that is, we pray to him—and since he is infinite Order, prayer is a request essennally “ordered,” in other words consonant with the order of God himself. What is that order? It is what he is—Being himself: that Being from whom, by whom, and for whom all things are." He is our Beginning and our End.* He is the light of our mind and the strength of our will. He is Truth, Goodness and Beauty unalloyed, the source of all joy and the ocean of all life. 

What is “fitting,” therefore—what we must ask God for—is himself; to be united with him, to be transformed in him: to possess him and to be possessed by him. We should ask to enter, by grace,

into such intimate relations with him as unite us to him; to become his sons by a communication as

complete as possible of his Spirit of Love; to share in that joy and in that life which is his joy and his

life: in short, to share in Joy itself and Life itself.

The Scriptures are full of this prayer, which is constantly bubbling up like water-springs on a

PANNA MARIE - MATKA DOBRÉ RADY

PANNA MATKA DOBRÉ RADY

HISTORIE

O STAROBYLÉ SVATYNI

PANNY MARIE DOBRÉ RADY V GENAZZANU,

A O ÚŽASNÉM ZJEVENÍ

A ZÁZRAČNÉM PŘENESENÍ JEJÍHO POSVÁTNÉHO OBRAZU

ZE SCUTARI V ALBÁNII DO GENAZZANA

V ROCE 1467.

S DODATKEM

O ZÁZRAČNÉM KŘÍŽI,

SVATÉM PIU,

ŘÍMSKÉM CÍRKEVNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ATD.

BX

REVEREND. GEORGE F. DILLON, D. D.

VISITOR Z BYDNEY NA AHRINE

ŘÍM

TIŠTĚNO V KANCELÁŘÍCH SVATÉ KONGREGACE

Z PROPAGANDA FIDE

1884.

[Autor si vyhrazuje všechna práva na přetisk a překlad.]

THE VIRGIN MOTHER OF GOOD COUNSEL

 THE VIRGIN MOTHER OF GOOD COUNSEL

A HISTORY

OF THE ANCIENT SANCTUARY

OF OUR LADY OF GOOD COUNSEL IN GENAZZANO,

AND OF THE WONDERFUL APPARITION

AND MIRACULOUS TRANSLATION OF HER SACRED IMAGE

FROM SCUTARI IN ALBANIA TO GENAZZANO

• IN 1467.

WITH AN APPENDIX

ON THE MIBACULOUS CRUCIFIX,

SAN PIO,

ROMAN ECCLESIASTICAL EDUCATION ETC.

BX

THE REVD. GEORGE F. DILLON D. D.

A VISITOR FROM BYDNEY TO THE AHRINE

ROME

PRINTED AT THE OFFICES OF THE SACRED CONGREGATION

OF THE PROPAGANDA FIDE

1884.

[The author reserves all rights of reprinting and translation.]

Dillon

 The miscreant always acted against his better knowledge. His life gives us many examples of this fact. I will relate one for you. When he broke a blood vessel on one occasion, he begged his assistants to hurry for the priest. He confessed, signed with his hand a profession of faith, asked pardon of God and the Church for his offences, and ordered that his retractation should be printed in the public newspapers; but, recovering, he commenced his war upon God anew, and died refusing all spiritual aid, and crying out in the fury of despair and agony, "I am abandoned by God and man." Dr. Fruchen, who witnessed the awful spectacle of his death, said to his friends, "Would that all who have been seduced by the writings of Voltaire had been witnesses of his death, it would be impossible to hold out, in the face of such an awful spectacle." But that spectacle was forgotten, and consequently,

before ten years passed, the world saw the effects of his works.

Speaking of the French Revolution, Condorcet, in his "Life of Voltaire," says of him, "He did not see all that which he accomplished, but he did all that which we see. Enlightened observations prove to those who know how to reflect that the first author of that Great Revolution was without doubt Voltaire."

I have thus far spoken of Voltaire and his teachings in order to introduce with greater clearness the important subject to which I ask the favour of your attention this evening. It never was the intention of this man to let his teachings die, or beat the air, so to speak, with mere words. He determined that his

fatal gospel should be perpetuated, and should bring forth as speedy as possible its fruits of death. Even in his life-time, we have evidence that he constantly conspired with his associates for this end, and that with them he concocted in secret both the means by which his doctrines should reach all classes in

Europe, and the methods by which civil order and Christianity might be best destroyed. St. Beauve writes of him and of his, in the Journal des Debats, 8 November, 1852:-"All the correspondence of Voltaire and D'Alembert is ugly. It smells of the sect, of the conspiracy of the Brotherhood, of the secret

society. From whatever point it is viewed it does no honour to men who make a principle of lying, and who consider contempt of their kind the first condition necessary to enlighten them.

'Enlighten and despise the human race.' A sure watchword this, and it is theirs. March on always sneering, my brethren, in the way of truth.' That is their perpetual refrain." But not only did he and his, thus conspire in a manner which might seem to arise naturally from identical sentiments and aims, but what was of infinitely greater consequence, the demon, just as their sad gospel was ripe for propagation, called into existence the most efficacious means possible for its extension amongst men, and for the wished-for destruction of the Church, of Christian civilization, and of every form of existing Christianity. This was the spread amongst those already demoralized by Voltaireanism, of Freemasonry and its cognate systems of secret Atheistic organization. This is the point upon which I am most anxious to fix your attention this evening.

Průvodce operami a operetami nakladatelství Reclam

NAPSALI WILHELM ZENTNER a ANTON WŰRZ

CLAUDIO MONTEVERDI

* (pokřtěn 15.) května 1567 v Cremoně † 29. listopadu 1643 v Benátkách Monteverdi získal své první hudební lekce ve svém rodném městě. Po svém vzdělání vstoupil v roce 1590 do služeb vévody z Mantovy jako zpěvák a houslista, který ho v roce 1601 jmenoval svým kapelníkem. V roce 1613 vyměnil toto místo za úřad kapelníka v S. Marco v Benátkách. Monteverdi dovedl tehdy ještě mladý žánr opery k prvnímu vrcholu, lze jej považovat za jednoho z největších hudebních dramatiků všech dob. Ne všechna jeho četná díla se dochovala, některá jen ve fragmentech. Ty byly zdrojem stylově určujících sil jak pro vokální, tak pro orchestrální zpracování.

Orfeus

Favola in musica v prologu a 5 dějstvích na text Alessandra Striggia.

„Favola in musica“ znamená doslova „pohádka ve hudbě“. Tento pojem pochází ze 17. století a používal se k označení raných oper, kdy opera teprve začínala získávat svou podobu. Jedním z nejznámějších příkladů je opera **„L'Orfeo“** od Claudia Monteverdiho z roku 1607, která se označuje právě jako *favola in musica*. Tento žánr byl často inspirován mýty, legendami nebo pohádkami a kombinoval hudbu, zpěv a dramatický děj.

Jako první provedl 22. února 1607 v Mantově Alessandro Striggio (asi 1573-1630), syn známého madrigalového skladatele stejného jména, byl nejprve houslistou a hráčem na lyru na dvoře v Mantově, kde se stal kancléřem vévodství. 

Další významná provedení: 

August Wenzinger v roce (1955), Nicolas Harnoncourt (1975) a další. 

August Wenzinger, *1905 v Basileji, violoncellista a viola da gamba, od roku 1934 učitel a ředitel koncertního souboru Schola Cantorum Basiliensis, 1954-58 ředitel Capella Coloniensis WDR Kolín nad Rýnem.

Nikolaus Harnoncourt, narozen 1929 v Berlíně, rakouský violoncellista a dirigent, zakladatel souboru Concentus musicus (1953), který hraje starou hudbu na částečně rekonstruované původní nástroje. Jeho interpretace Monteverdiho v Curyšské opeře, společně s režisérem a scénografem Jean-Pierre Ponnelle, vyvolal Monteverdiho renesanci v sedmdesátých letech.

Postavy: Génius hudby (soprán) - Orfeus (deset.) - Eurydika, nymfa (soprán) - 2 poslové (alt a soprán) - Naděje (mezzosoprán) - Charon (bas) - Proserpina (soprán) - Pluto (bas) - Apollo (deset.) - Nymfa (soprán) - Čtyři pastýři (alt, deset, bas) - Tři duchové podsvětí (deset a bas). Pastýři a pastýřky.

Duchové podsvětí. Devět múz.

Místo a čas: Thrákie a podsvětí v mýtickém pravěku. Zápletka: Prolog. Alegorie hudby velebí sílu zvuků, kterými thrácký zpěvák a hráč na lyru Orfeus krotil divokou zvěř a otevíral dveře do podsvětí.

Apollónova lyra, bájná cetra, se stala symbolem pro hudbu samotnou a inspirací pro vývoj nových nástrojů pro vznikající styl bassa continua. Ale ať už je dnes zařadíme do jakékoli kategorie, ve své době se těmto hudebním dramatům neříkalo "opera". Titulní listy odkazují na rappresentatione – představení, rappresentatione cantata – zpívanou hru, nebo favola in musica – příběh v hudbě. Často byly ty nejnapínavější okamžiky spíše vyprávěny než hrány, což zdůrazňovalo zpěvákovy řečnické schopnosti ve vášnivém vyprávění.

1. až 5. dějství Pastýři a nymfy slaví svatbu Orfea a Eurydiky. Po cestě k chrámu Orfeus ve stinném háji zpívá o svém milostném štěstí. To bylo náhle zničeno zprávou, že Eurydiku při sbírání květin usmrtil hadí uštknutí. Ve své bolesti se Orfeus rozhodne sestoupit do říše mrtvých, Hádu, a přimět Pluta, aby mu Eurydiku vrátil, nebo aby tam s ní tam zůstal. Veden nadějí se mu podaří uspat Charóna, který mu odmítá převoz přes řeku mrtvých, svým zpěvem, a díky přímluvě Proserpiny mu Pluto dovolí Eurydiku vrátit, ale pouze pod podmínkou, že se na ni nepodívá, dokud neopustí podsvětí. Plný pochybností, zda by jí opravdu mělo být dovoleno ho následovat, a přemožen láskou, se k ní Orfeus obrátí – a ztratí ji pro vždy. Zoufalého zpěváka povyšuje Apollo plný soucitu k sobě do nebes Olympu, kde „na slunci a ve hvězdách“ opět pozná krásnou postavu Eurydiky.

Hudba: Vysoká umělecká hodnota díla vychází z expresivní deklamace jednotlivých hlasů ve stylu „Musica affetuosa“, která je schopna rovnocenným způsobem reflektovat scénické a emocionální situace..  Zatímco děj se odehrává především v recitativu, části arioso se stávají emocionálními vrcholy. Sbor slouží stejně tak k reflexi jako k oživení dění a jako účinný prostředek k zesílení pro vyvrcholení akce. Vynikající je také podíl orchestru, který je bohatě obsazen podle tehdejších zvyklostí, se svým zvukovým charakterem podobným varhanám. Množství instrumentálních pasáží přispívá k zahuštění scénické atmosféry. L'Orfeo také představuje raný příklad operní předehry. První část, nazvaná „Toccata“, je odvozena od starého úvodního fanfárového kusu; ritornel naznačuje ve své elegické barvě tragický obsah událostí.

Volná adaptace Monteverdeho originálu byla vytvořena Carlem Orffem; Spolu s nářkem Ariany a tancem křehkých spojil moderní skladatel svého Orfea pod názvem Lamenti do třídílného divadelního večera.

Reclams Opern und Operettenführer

HERAUSGEGEBEN

CLAUDIO MONTEVERDI

* (getauft 15.) Mai 1567 in Cremona † 29. November 1643 in Venedig Den ersten Musikunterricht empfing Monteverdi in seiner Vaterstadt. Nach seiner Ausbildung trat er 1590 als Sänger und Geiger in die Dienste des Herzogs von Mantua, der ihn 1601 zu seinem Kapellmeister machte. Diesen Posten vertauschte er 1613 mit dem Kapellmeisteramt in S. Marco zu Venedig. Monteverdi führte die damals noch junge Gattung der Oper auf eine erste Gipfelhöhe, er darf als einer der größten Musikdramatiker aller Zeiten gelten. Von seinen zahlreichen Werken sind nicht alle, einzelne nur in Bruchstücken erhalten. Von diesen sind stilbildende Kräfte sowohl für die Gesangs- als auch für die Orchesterbehandlung ausgegangen.

L'Orfeo

Favola in musica in einem Prolog und 5 Akten von A. Striggio.

Bearbeitet von A. Wenzinger (1955), von N. Harnoncourt (1975) und anderen. Uraufführung 22. Februar 1607 in Mantua Alessandro Striggio (um 1573-1630), Sohn des bekannten Madrigalkomponisten gleichen Namens, war erst Violinist und Lyraspieler am Hofe in Mantua, stieg bis zum Kanzler des Herzogtums auf. August Wenzinger, *1905 in Basel, Violoncellist und Gambist, seit 1934 Lehrer und Leiter der Konzertgruppe der Schola Cantorum Basiliensis, 1954-58 Leiter der Capella Coloniensis des WDR Köln.

Nikolaus Harnoncourt, * 1929 in Berlin, österreichischer Cellist und Dirigent, Gründer des > Concentus musicus (1953), eines Ensembles, das alte Musik auf teilweise rekonstruierten Originalinstrumenten spielt. Seine Monteverdi-Interpre tationen am Opernhaus Zürich, zusammen mit dem Regisseur und Bühnenbildner

Jean-Pierre Ponnelle, lösten in den siebziger Jahren eine Monteverdi-Renaissance aus.

Personen: Genius der Musik (Sopr.) - Orpheus (Ten.) - Eurydike, eine Nymphe (Sopr.) - 2 Botinnen (Alt und Sopr.) - Hoffnung (Mezzosopr.) - Charon (Baß) - Proserpina (Sopr.) - Pluto (Baß) - Apollo (Ten.) - Nymphe (Sopr.) – Vier Schäfer (Alt, Ten., Baß) - Drei Unterweltsgeister (Ten. und Baß). Hirten und Hirtinnen.

Unterweltsgeister. Neun Musen.

Ort und Zeit: Thrakien und Unterwelt in mythischer Vorzeit. Handlung: Prolog. Die Allegorie der Musik rühmt die Macht der Töne, durch die der thrakische Sänger und Lyraspieler Orpheus die wilden Tiere zähmte und sich das Tor zur Unterwelt erschloß.

1. bis 5. Akt. Hirten und Nymphen feiern die Hochzeit von Orpheus und Eurydike. Nach dem Gang zum Tempel besingt Orpheus in einem schattigen Hain sein Liebesglück. Es wird jähzerstört durch die Botschaft, daß Eurydike beim Blumenpflükken durch einen Schlangenbiß getötet worden ist. In seinem

Schmerz entschließt sich Orpheus, in das Totenreich hinabzusteigen und Pluto, den Gott des Hades, zur Rückkehr Eurydikes zu bewegen oder mit ihr dort vereint zu bleiben. Von der Hoffnung geführt, gelingt es ihm, Charon, der ihm die Fahrt über den Totenfluß verweigert, in Schlaf zu senken mit seinem

Gesang, und dank Proserpinas Fürsprache erlaubt ihm Pluto, Eurydike zurückzuführen, aber nur unter der Bedingung, daß er sie nicht ansieht, ehe der Hades verlassen ist. Voll Zweifel, ob sie ihm wirklich folgen dürfe, und von Liebe überwältigt, wendet sich Orpheus doch nach ihr um – und verliert sie für

immer. Den verzweifelten Sänger erhebt Apoll voll Mitleid zu sich in den Himmel des Olymp, wo er »in der Sonne und in den Sternen« Eurydikes schöne Gestalt wiedererkennen werde.

Musik: Der hohe künstlerische Rang des Werkes geht zurück auf die ausdrucksvolle Deklamation der Einzelstimmen, im Stil einer »Musica affetuosa«, die szenische wie seelische Situationen gleich sprechend widerzuspiegeln fähig ist. Während der Fortschritt der Handlung hauptsächlich im Rezitativ geschieht, werden die ariosen Partien zu gefühlsmäßigen Höhepunkten. Der Chor dient gleicherweise der Betrachtung wie der Belebung des Geschehens und als wirksames Steigerungsmittel für die Höhepunkte der Handlung. Hervorragend ist außerdem der Anteil des nach Brauch der Zeit reich besetzten Orchesters mit seinem

orgelmäßigen Klangcharakter. Zahlreiche Instrumentalsätze bewirken Verdichtung der szenischen Stimmung. Auch ein frühes Beispiel der Opernouvertüre bietet L'Orfeo. Der erste, »Toccata« genannte Teil ist aus der alten Eröffnungsfanfare entwikkelt; das Ritornell deutet in seiner elegischen Färbung auf den

tragischen Gehalt der Vorgänge hin.

Eine freie Bearbeitung des Monteverdischen Originals schuf Carl Orff; mit der Klage der Ariana und dem Tanz der Spröden zusammen hat der moderne Komponist seinen Orfeo unter dem Titel Lamenti zu einem dreiteiligen Theaterabend zusammengefaßt.